Summertime (9)

28. prosince 2012 v 14:50 | Schulli |  Summertime


''Já myslím, žes to pochopil úplně blbě.'' prohlásila Michelle potom, co jsem jí dopodrobna všechno vylíčil a pomalu jí brečel na ramínku.



''Pochopil jsem to úplně správně, podle něho to byl jeden velký omyl!''



''A co když je to právě naopak? Co když si myslel, že to byl jeden velký omyl pro tebe? Co když si třeba myslel, že jsi na kluky a zkusil pokus omyl a z rovnice mu vyšlo, že je to spíš omyl? Podle toho cos mi tady všechno řekl, ses potom zachoval, jako úplný pitomec. Copak se tohle dělá, jen tak po první puse začít normální konverzaci úplně od tématu? Trapný ticho je v pohodě, normální ticho je v pohodě, bavit se o pocitech je v pohodě, ale pomalu zdrhnout to v pohodě není! Bože Frankie tys to ale podělal.''



''Ale-'' pokusil jsem se chopit slova mezitím, co se Michelle nadechovala.



''Žádný ale, zítra se to buďto pokusíš napravit tím, že mu to vysvětlíš nebo máte smůlu oba dva.''



Sice mi to znělo děsivě, ale mělo to smysl. Budu muset překonat sám sebe a vysvětlit mu to. Nechci ztratit něco v úplném začátku. Risk je zisk, a jestli jsem na omylu já, tak tím lépe. Třeba konečně najdu někoho, koho budu mít fakt rád. Ale radši nebudu začínat myšlenky typu- co by kdyby, protože potom je člověk akorát tak zklamaný.



''No tak dobře.'' tak zněla má konečná odpověď.



Normální večerní rutina se mi vymkla z rukou v koupelně. A to když jsem se snažil naučit proslov před zrcadlem. Jsem zvyklý na to, že si někdy povídám sám se sebou. Jo možná jsem magor, ale fakt mi to někdy pomáhá se uklidnit, nebo vyřešit nějaký problém. Paradoxem je, že ačkoliv nacvičím dokonalý monolog či dialog, ve skutečném světě ze mě vypadne sotva desetina toho, co řeknu právě před zrcadlem.



Z mého meditování v koupelně mě osvobodilo drsné zaťukání na dveře a upozornění od Miku, že nejsem sám, kdo chce dodržovat hygienu. Takže jsem si ještě rychle vyčistil zuby, sebral si své oblečení a odkráčel do svého pokoje. Z nudy a především kvůli tomu, abych zahnal všechny myšlenky, jsem šel do obýváku, abych se mohl společně se zbytkem příbuzenstva koukat na televizi. Bylo celkem smutné, že jsem byl odkázán na repertoár své babičky a tudíž jsme se koukali na řetězec prostoduchých a pro mě nezáživných telenovel. Mezitím jsem pojídal brambůrky, připomínajíc si to, že si ty zuby budu muset vyčistit ještě jednou.



Nakonec jsem šel spát celkem pozdě. Nebo lépe řečeno šel si lehnout do postele. Celou noc jsem čuměl do stropu a usnul jsem až k ránu. Stále jsem se zaobíral myšlenkami, jak to Mikeymu podám, a jestli vůbec budu mít šanci. Třeba se na mě naštval, nebo se mi bude vyhýbat. Ale mohl bych si za to sám. Všechno moc hrotím.



Ráno jsem vstal, nasnídal se, mimořádně se věnoval ranní hygieně, pomohl jsem uklidit a pak se nudil. Tak nudil, že jsem stepoval před hodinami a čekal. Masochisticky čekal na to až přijde chvíle, kdy budu chtít utéct a někam se schovat, místo toho abych se choval jako chlap a všechno řádně vysvětlil a vyřešil. Čas utíkal šíleně pomalu a vzápětí zase nemilosrdně rychle. Zřejmě podle toho, jak jsem se v danou chvíli cítil. Snažil jsem se sám sebe zbytečně uklidnit, přece to není, jako bych ho měl požádat o ruku, tak proč to tak prožívat? Možná proto, že mi třeba jde o vztah...



Těsně před obědem mě Michelle překvapila ze zálohy tím, že mi nečekaně vrazila facku.



''Za co to sakra bylo?!''



Ta facka se jí povedla, docela mě pálila tvář.



''Můžeš toho sakra nechat? Už se probuď, celý den hypnotizuješ hodiny, chvíli vypadáš v pohodě a pak zas, jako kdyby ti spadly hračky do kanálu! Takhle na Mikeyho fakt dojem neuděláš, takže se laskavě dej dohromady!''



''Uhm no...'' co jí na to mám jako říct?



''Pojďte na oběd!'' vysvobodila mě babča.



Oběd jsem do sebe soukal mučivě dlouho. Babča odešla na zahradu, protože už se na mě nemohla dívat a já tam seděl naproti netrpělivé Miku a nepříjemného bratránka.



''Louda, louda, louda!'' spustil Andrew.



''Drž zobák!'' odsekl jsem mu a demonstrativně dojedl poslední sousto.



''Půjdeme?'' zeptala se Michelle.



''Jo...''



Zvedli jsme se a venku už jenom nasedli na připravená kola. Ta cesta ke koním mi přišla den ode dne kratší. A aby toho nebylo málo, Mikeyho jsem z dálky uviděl hned po příjezdu. Sakra to je sand naschvál. Michelle si ho taky zřejmě všimla a tak mě hned pobídla, ať tam jdu a 'počkám na ní'. Jo, to já tak budu věřit. Takhle pomalu jsem snad nikdy nešel, z dálky to muselo vypadat fakt debilně, no a co si budem povídat, debilně to muselo vypadat i z blízka. Přes mojí šnečí chůzi jsem byl podle mho u Mikeyho až příliš brzo. Ani jsem si nestihl urovnat myšlenky.



''Uhm... Mikey, můžeme si...'' za to že jsem měl sklony před ním občas mluvit jako neandrtál bych se nejradši zakopal hluboko do země.



''...promluvit?'' dokončil moji hrubě uťatou větu bez konce.



''Jo to jsem přesně hmm... myslel.'' bože já jsem vážně nepovedená hříčka přírody.



''Jo to bysme mohli.'' proč on mluví tak... normálně? Proč sakra nemůže být taky zasekaný, abych si nepřipadal tak blbě?



''Víš, Mikey já... jsem to asi včera blbě pochopil, nebo já vlastně nevím, já...'' nevěděl jsem, jak to mám všechno zformulovat do smysluplných vět a zároveň ho nijak neurazit.



''Co máš přesně na mysli? To, že jsem já špatně pochopil to, že ti můžu dát pusu? Nebo to, že jsem si špatně vyložil to tvoje chování potom? Nebo to proč si přede mnou utekl?''



''Já... no asi to moje chování... víš já, moc se mi líbíš...'' Ta poslední věta mi jaksi vyklouzla a já cítil, že se začínám červenat, doufal jsem, že jenom málo.



''Ale proč si se takhle zachoval? Myslel jsem, že je to jeden velký omyl a to hlavně z mojí strany. Co jsem si potom jako měl myslet?''



''Já nevěděl, co mám dělat. Nevěděl jsem, co mám říkat. A tak jsem prostě udělal první věc, co mě napadla a to bylo normálně pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Upřímně, byl jsem z toho dost... rozpačitý...A hlavní důvod proč jsem utekl, byl ten, že jsem tvoje slova pochopil úplně jinak a vážně mi to přišlo líto, nemohl jsem v tu chvíli normálně uvažovat.'' snad to pochopí jak to myslím.



''No... nemyslel jsem, že by tě měla odrovnat jedna obyčejná pusa... asi jsem tě špatně odhadl.'' vůbec jsem v tu chvíli nechápal, jak tohle myslí.



''A co teda...?'' jak to teda bude dál?



''No nemyslím, že je na místě to nějak dopodrobna probírat, stavět hranice a vymýšlet postupy. Takhle to prostě nefunguje. Co takhle to nechat náhodě?''



''To zní trochu... riskantně.'' nemám rád nejistotu kolem sebe. Je to deprimující.



''Může znít, ale v tomhle případě je to trochu jiné. Jestli říkáš pravdu, tak se ti líbím a já ti teď můžu beze strachu říct, že ty se mi taky líbíš. Hodně. Jen se všechno nemůže stát v jeden den.''



''Jo to zní... logicky.''



''Znělo to jenom mě tak překvapeně? Ale vážně, jaké mínění máš ohledně mojí inteligence?''



Jo, myslím, že chvilka na vážné věci už odešla a teď se Mikey přepnul do normálního chování. A to bylo super. Ale ještě jsem si vzpomněl na jednu maličkost.



''Hele, včera jsem zapomněl na ten kompost... nebyla Lucy naštvaná?''



''Nebyla... udělal jsem to za tebe.''
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ab. Ab. | 28. prosince 2012 v 19:42 | Reagovat

Frank je rozenej řečník :D

2 Terkie Terkie | 11. ledna 2013 v 22:04 | Reagovat

Nádherný. Super,přečíst si všecky díly před spaním,jako pohádku na dobrou noc. ♥ :)

3 Schulli Schulli | Web | 12. ledna 2013 v 0:17 | Reagovat

[1]: Přesně! :D

[2]: Děkuju Bobo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama