Hotel (3)

11. července 2013 v 20:56 | Schulli |  Hotel
Pustila jsem se do toho a tu je výsledek. Doufám, že se bude líbit. :) PS.Velká změna v délce textu :D :)



Po cestě domů jsem přemýšlel. Přemýšlel jsem o tom, že je to vlastně dobře, opustit svůj dosavadní život. A proč? Protože já jsem jenom žil ze dne na den, bez nějakého cíle, bez nikoho kolem sebe, jenom s jistotou, že jednou umřu. Neměl jsem žádné sny, nic co by mému životu dávalo smysl. Doufal jsem, že tohle je konečně něco, co mi pomůže dostat se dál.


Možná jsem trochu paradoxně pociťoval štěstí.


Štěstí ze změny v nudném životě a hlavně také z toho, že budu na blízku Gerardovi. Už to není Victor, ale Gerard. To jméno jsem si v hlavě pořád opakoval. Bylo krásné. Bylo hodno takové osoby, jakou Gerard byl. Byl jsem šťastný, že už jsem znal jeho jméno.


Když jsem dorazil domů, nevěděl jsem, co mám dělat. Kde mám začít, co si mám sbalit. Byl to pro mě bludný kruh. No prvně jsem zjistil, že nevlastním žádný kufr…


***


V neděli, den před odjezdem, jsem se šel projít po městě. Možná je to naposledy, co tu jsem. Zvláštní pocit. Nejhorší bylo asi opustit svůj byt. Těchto pár místnostní pro mě znamenalo hodně, především to bylo moje útočiště před okolním světem. Ale co se dá dělat.


***



Druhý den jsem vyhlížel z okna a čekal. Kolem sebe jsem měl 2 veliké kufry. Ani nechci vědět, kolika věcí jsem se musel zbavit. Vložte celý svůj život do dvou kufrů. Jedinou věc, co jsem sebou měl navíc kromě kufrů a které bych se nevzdal, byla kytara. Kytara, kterou jsem měl od té doby, co jsem odešel z děcáku. Byla to první věc, co jsem si koupil za své peníze a nikdy jsem toho nelitoval. Jediná věc, které jsem si kdy opravdu vážil více než čehokoliv jiného.


Najednou přijelo černé BMW s kouřovými skly. Ani na chvíli jsem nepochyboval, v téhle čtvrti takováhle auta, nikdy nejezdí. Seběhl jsem z prvního patra a vyšel ven. Stáhlo se okýnko a vykoukla dle mého názoru napůl gorila a napůl člověk.


''Myslím, že jedete pro mě.'' odvážil jsem se promluvit, i přes svůj strach z toho stvoření.


''Hm. Kde máš věci?''


''Nahoře. Uhm, jestli byste mohli?'' ten jeden loďák je pomalu větší než já. Trapas.


''Dobře'' gorila vylezla, a z gorily se stal King Kong. Bože to je snad ten největší člověk, co jsem kdy viděl. A ten co vylezl jako druhý nebyl o moc lepší, ale na King Konga neměl.


Oba začali stoupat nahoru po schodech a já za nimi popobíhal.


''Co si to zase vybral? Takového prcka…'' Dva valouni přede mnou si asi mysleli, že je neslyším, nebo jim to bylo jedno. Ta konverzace mi nikterak záživná nepřišla, jenom narážky na mou postavu, no a co? Jenom mě zarazilo to 'zase vybral', no když se nad tím zamyslím, tak je logické, že nejsem první. Vždyť je to fuk.


Ti dva chlápci -rozhodl jsem se, že je budu považovat za lidi- mi odnesli věci. A najednou jsem seděl v černém autě, mířícím na letiště. Měl jsem nepříjemný pocit, že jsem si něco zapomněl, ale to je u mě normální, když někam jedu, Odjížděl jsem přece z prázdného bytu ne? No když už jsme u toho, tak sbohem domove.


Na letiště jsme dojeli asi za hodinu. Tam už stál Gerard, tedy pan Way a kolem něj další utečenci ze zoo. Proč zrovna já jsem tady ten nejmenší? I Gerard je o hlavu větší než já. Pasujte mě na nejmenšího, díky.


''Dobré ráno, vezměte panu Ierovi kufry a dejte je do zavazadlového prostoru, a můžete si jít sednout do zadní části, pan Iero bude sedět se mnou vepředu. Děkuji.'' aneb jak pozdravit, přikázat, představit a vysvětlit vše v jedné větě.


''Pan Iero?'' zeptal se jeden z bodyguardů.


''Ano, pan Iero.'' odvětil znova Gerard a lehce mě chňapnul za rukáv a přitáhl mě do středu hloučku, hned vedle něho.


Všichni okolo měli trochu udivený, někteří trochu pobavený výraz. Nevím, co si předtím o mně mysleli, že budu dělat, ale asi ne osobního sluhu, tajemníka, komorníka, či co mi to Gerard říkal za povolání.


''Jdeme?'' otočil se na mě Gerard.


''Ano, pane.'' přitakal jsem.


Vyšli jsme tedy směrem za letištní halu, a tam stál naprosto obrovský a luxuní tryskáč. Předpokládal jsem, že patřil Gerardovi. Na chvíli jsem se zastavil a prostě koukal s otevřenou pusou, doslova. Gerard se na mě otočil a už už chtěl něco říct, ale já jsem rychle pusu zavřel a doběhl těch pár kroků, co byl přede mnou. Cítil jsem, jak jsem zčervenal. Bylo mi trapně.


Usmál se.


Když jsem vystoupal po schůdkách do tryskáče, neměl jsem slov. Působilo to lépe než můj, teď už bývalý byt. Nevypadalo to tam vůbec jako vnitřek nějakého dopravního prostředku, jenom příjemné prostředí s pohodlnými křesly.


''Posaďte se.'' ukázal Gerard na křeslo naproti sobě. A tak jsem si sedl. To křeslo bylo dokonalé, nepřál jsem si nic jiného než v tomhle křesle usnout a v klidu umřít.


''Jistě máte ještě nějaké otázky. Při našem posledním setkání jsem vás moc nepustil ke slovu. Takže se můžete ptát.'' vybídl mě Gerard.


''Ano, pane. Uhm můžu se zeptat, kam přesně poletíme? Jaká je vaše práce? Proč jste si vybral zrovna mě? A-''


''Pomalu, pomalu, máme dost času.'' znovu se usmál. ''Poletíme do Itálie, i když to vlastně víte, ale přesně řečeno do italské provincie Monza e Brianza. Jinak moje práce… hmm je to složité, nevím, jak přesně bych to měl charakterizovat, ale asi se to dá nejlépe popsat, jako podnikatel. A proč jsem si vybral zrovna vás? No řekněme, že nebýt toho incidentu s prohledáváním pokoje, asi bych si vás vůbec nevšiml a tím pádem, ani 'nevybral'. Když jsem zjistil, že se něco takového děje, trochu jsem vás pozoroval a tak nějak jste mě zaujal. Jste zvláštní člověk Franku Iero. A proto jsem si vás vybral. Navíc je to pro mě mnohem výhodnější vás mít u sebe, než na vás zapomenout. A já nerad nechávám mrhat životem někoho, jako jste vy, jenom jako hotelového sluhu.'' no první odpověď vysvětlil dobře, ty další dvě trochu odfláknul.


''Moment, jenom prosím připoutejte se, už poletíme.'' dodal.


Připoutal jsem se, a chvilku potom, jsme začali stoupat. Byl to zvláštní pocit, trochu tlak, ale jinak se nic nedělo, vlastně jsem ani necítil, že se pohybujeme, i když jsme se museli pohybovat zatraceně rychle. Když jsem přestal řešit to, že už letíme, zeptal jsem se na další otázku.


''No a můžu se zeptat, jestli budu muset nosit nějaké speciální oblečení, nebo tak?'' podíval jsem se na svoje černé kecky, džíny a mikinu Amon Amarth. Tohle asi nebylo nejlepší oblečení do domácnosti takového chlapíka, jako je tenhle.


''Ocenil bych, kdybyste nosil černé kalhoty, bílou košili s černou kravatou, a černou společenskou vestu. Společenské oblečení je u vás obzvláště potřeba, protože se mnou budete chodit i na různé pracovní schůze a podobně. Doufám, že v tom není žádný problém.''


''Ne, pane.'' Na stejnokroj jsem byl zvyklý už z hotelu, a tak mi to nedělá žádný problém. Nevadí mi to, a asi těžko bych pro něj mohl pracovat v džínách a mikině, co je mi o pár čísel větší, protože menší nevyrábí.


''A mohu se i já vás zeptat na pár věcí?'' podíval se na mě.


''Samozřejmě, pane.'' nemám problém odpovídat, nemám nic, za co bych se styděl nebo tak.


''Hmm, dobře. Než se začnu vyptávat, nechcete něco k pití? Vodu, sodu, džus nebo něco ostřejšího?''


''Asi džus, prosím.'' jsem abstinent, alkohol je svinstvo.


Gerard od někud vykouzlil sklenici s pomerančovým džusem, včetně brčka i deštníčku.


''Děkuji.'' usmál jsem se.


Při pohledu na mě se Gerard zarazil a mě úsměv hodně rychle zmizel. Připadal jsem si, jako bych udělal něco zakázaného, ale jakmile jsem se tvářil zase normálně, Gerard se také vzpamatoval a choval se, jakoby se nic nestalo.


''Dobře tak tedy ty mé otázky. Nejprve bych se zeptal na to, jakto, že vám nedělalo žádný problém se vzdát rodiny i přátel. Protože tohle se mi stalo snad poprvé v životě, že by to někdo tak bezproblémově přijmul.''


''No to je jednoduché. Nemám rodinu, vyrostl jsem v dětském domově. No a přátelé žádné nemám, nikdo se ke mně pomalu nechce ani přiblížit. Nebo tak to alespoň vypadá.''


''A to vám nevadí samota?'' trochu změnil výraz.


''Ne, jsem rád sám... Promiňte to, asi vyznělo špatně.''


''Ne, vůbec ne. Ale proč si myslíte, že se k vám nikdo nechce přiblížit?''


''No asi je to tím, že jsem divný. Nevím, jak bych to popsal, ale mám takový pocit, že nezapadám mezi ostatní.''


''Aha, to chápu. Zřejmě toho máme víc společného, než jsem si původně myslel.'' Zajímalo by mě, jak to myslel. Více společného?


Takhle to pokračovalo dále. Občasné otázky, spíše mlčení. Nevím jak, ale usnul jsem.



Poslední věc, co si pamatuji je to, jak mě někdo přikryl dekou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VM VM | 11. července 2013 v 22:24 | Reagovat

Och. Tak ono tu je už tretia kapitola ^^ je to také podarene :-D gerard ma trochu desí ale ono to je v podstate celé také odmerané až je to desive :-D  to je jedno :-D a milujem amon amarath! ^^ aj ked v tej mikine musí byť úchvatný nie je nad jeho seriózny look :-D awwwh tesim sa ďalej proste :-D

2 Anett Anett | 12. července 2013 v 10:49 | Reagovat

Je to bezvadný.. vážně. Doufám, že další díl tu bude stejně tak rychle, jako tenhle. Líbí se mi, že můžu čekat cokoliv, je to takový tajemný. Akorát tě prosím, ať je happyend.. jinak vyhodim počítač z okna :D

3 Schulli Schulli | Web | 15. července 2013 v 0:38 | Reagovat

[1]: První kapela, co mě napadla :D Vzpomněla jsem si na svého chalana, ten taky pořád jenom mikiny Amonů :D

[2]: Sama nevím, jak to dopadne, ale budu se snažit :D no a trochu se ten díl opozdil, ale jenom o trochu :D :D

Moc děkuju za podporu :3 :3 Jsem ráda, že se to líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama