Hotel (11)

5. října 2013 v 1:41 | Schulli |  Hotel
Tu to je. :) Info: Problémy z wifi na intru stále pokračují, ze školy mi hrabe a z intru dvojnásob. :D Takže asi tak. :D Snad se díl bude líbit. :)




Všechno jsem zkazil. Jako vždycky.


Gerard se změnil zpět na Waye. Druhý den jsme se vrátili domů. Zpátky do vězení.


Mého pocitu viny mě ani nezbavily vtípky Dannyho a Bena, ale ani svěření se Jaredovi, který se mě snažil uklidnit. Připadal jsem si hrozně. A ze všeho nejhorší byl ten odstup Waye, který jsem si teď po jakési předcházející uvolněné atmosféře v Austrálii, několikanásobně uvědomoval. Way mi neřekl nic jiného než prosté příkazy, ani půl slova navíc.


Musím uznat, že mě to užíralo mnohem, mnohem více než předchozí uvolněnost, ze které jsem v podstatě šílel. Pár dní jsem přemýšlel, jak dostat zpět Gerarda Waye z dřívějška, ať už upjatého nebo ne, ale rozhodně ho dostat z fáze Ledová Královna. Dostal jsem nápad, ale po sdělení ho Jaredovi, mě označil za naprostého blázna a můj nápad za sebevraždu. Každopádně tím, že mi to řekl, mě akorát utvrdil v tom, že to musím udělat.


Chtěl jsem Gerarda vyprovokovat. Protože jedině takhle jsem dostal Gerarda z jeho Wayovské ulity, doufal jsem, že to bude fungovat i tentokrát.


Rozmýšlel jsem se nad tím, co udělám. Nejdříve mě napadlo to osudné ťukání na židli nebo něco podobného, ale rozhodl jsem se to provést ve velkém… Když už riskuju tolik věcí, tak alespoň ať to udělám pořádně.


***


Den probíhal jako obvykle. Snídaně, pracovna, oběd, pracovna. Celou dobu jsem čím dál tím víc ztrácel nervy, to udělat. Když se na něco připravuju, je to čím dál tím horší. Moje psychická stabilita byla každou chvíli pryč. Ale rozhodně to udělám, musím. Vždy jsem si připomenul, proč to musím udělat. Vzpomněl jsem si na to, jaký byl Gerard i Way a jaký je teď. Musím.


Kolem páté hodiny večer jsem se rozhodl zakročit. Už jsem dál nemohl vydržet neustále se měnící změť pocitů, které se ve mě probouzely. Jako vždy jsem seděl v křesle naproti Wayovi. Něco si psal do notebooku a mě naprosto ignoroval. Pomalu jsem napočítal do deseti (popravdě to bylo asi do sta), a vstal z křesla. Kromě mírného zaškubnutí jeho obočí jsem si nevšiml žádné jiné reakce. To že mi nic neřekl, mi nesmyslně dodalo odvahy, a já bez zastavení přešel přes celou místnost až k jeho stolu.


Už mi zřejmě něco chtěl říct, ale nestihl to, protože jsem ho neurvale chytl za bradu, přitáhl si jeho obličej k sobě a suveréně ho políbil.


Nebránil se, ale ani se nepokusil mi to vrátit. Čekal, až přestanu. Jakmile jsem ho pustil, zvedl se a odešel. Neřekl a neudělal nic jiného. Jen odešel.


Zachvátila mě bezmoc. Nic jsem nedokázal, jenom to, že jsem to totálně pokazil. Jako vždy. Sedl jse si na podlahu a chtěl se rozbrečet, nebo se propadnout do země nebo něco podobného. Vrátit čas. Tohle bylo horší než cokoli jiného. Odmítl mě.


Nevěděl jsem, co mám dělat. Zůstat tu nebo jít pryč? Jít za Jaredem nebo do svého pokoje? Zabít se nebo dál žít svůj podělaný život? Sakra jsem to ale idiot. Prostě jsem tam seděl a čuměl do prázdna. Proklínal jsem se.


A taky jsem tam usnul.


***


Probudil jsem se. Byl jsem v posteli. To by samo o sobě nebylo nijak zajímavé, ovšem naproti mě visel obraz, který jsem v životě neviděl, a to mě utvrdilo v myšlence, že nejsem ve svém pokoji. Vypadalo to tu podobně, ale ne stejně. Mnohem světlejší malba i nábytek.


Mozek se mi rozběhl na všechny otáčky a já se snažil srovnat si v hlavě, co se vlastně všechno stalo. Políbil jsem Gerarda.


Cože? Vážně? Sakra.


Vyběhla mi další myšlenka, která mi oproti té předchozí dávala mnohem větší smysl.


Jsem idiot. Totální beznadějný idiot, bez špetky inteligence a taktu.


Popadl jsem nejbližší polštář a přitisknul si ho na obličej, abych potlačil své zasténání. A při větším štěstí se jím udusil.


Čí je tahle ložnice? Proč tu jsem? Co se vlastně sakra stalo?


Zahodil jsem polštář a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Připadal jsem si jak malé dítě, schovávající se před bubákem ze skříně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Celá takhle situace mi přišla k pláči i k smíchu. Byl jsem upřímně zoufalý. Sakra, sakra, sakra.


Posadil jsem se a rozhlédl se po celé místnosti. Nikdo tu nebyl. Díkybohu. Slezl jsem z postele, a namířil si to ke dveřím. Po cestě mi došlo, že nemám ponožky. A ani svojí vestu. Ale to mně nijak nezabránilo v útěku. Tedy v pokusu o útěk. Bylo totiž zamčeno. Tak s tímhle asi nic nenadělám.


Sedl jsem si zpět na postel a čekal. Měl jsem celkem jasné tušení, o čí ložnici jde, ale nechtěl jsem tomu uvěřit.


Moje tušení se asi o dvě hodiny čekání později, projevilo jako správné.


Byla Gerardova.


Vešel do místnosti a sedl si do židle, která byla po levé straně. Nic mi neřekl, čekal. Po chvíli mlčení jsem ze sebe vysoukal slova, která mě v této chvíli připadala jako jediná vhodná.


''Omlouvám se.'' neměl jsem odvahu se mu přitom podívat do očí.


''Proč jste to udělal?'' jednoduchá otázka, těžká odpověď, řekl jsem mu to první, co mě napadlo.


''Štval jste mě.''


''Co prosím?'' pokrčil obočí.


''Choval ses divně, nepřirozeně upnutě a nelidsky. Bez citů.'' to že jsem mu samovolně začal tykat, mi došlo až později.


''A kdo nebo co, si myslíš, že za to může?'' podíval se na mě sarkasticky.


''Já.''



Najednou jsem si uvědomil, že se k sobě právě chováme, jako dva úplně normální a rovnocenní lidé. Bez žádných předsudků, ani žádného strachu. Byl to podivný rozhovor, ale pochopil jsem, že tohle bylo to, po čem jsem toužil. Nebyl to naplno uvolněný Gerard, jako v Austrálii, ani upnutý Way po ní, chtěl jsem normálního muže Gerarda Waye, jehož jméno nevyvolávalo respekt, a já se mu nemusel podřizovat, někoho koho jsem směl mít rád, a nemusel jsem zvedat hlavu moc vysoko, abych na něj mohl dohlédnout.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anett Anett | 5. října 2013 v 10:48 | Reagovat

Já tuhle story tak miluju! :D Dokonalý, jako vždycky :3
A jestli jsem to dobře pochopila, novej díl bude teda zhruba za 3 týdny ? :P
Btw, přepsala si se v díle, tenhle je 11 :D

2 Schulli Schulli | Web | 5. října 2013 v 11:03 | Reagovat

Jáj díky za opravu, už jsem to přepsala :D
To snad ne, ale můj život je teď vážně jeden velký chaos :D A jinak děkuji :)

3 Valence poison Valence poison | Web | 5. října 2013 v 21:13 | Reagovat

jééé on mu dal pusu! :3 :D no haluz toto. Ale Gerarda stále nechápam :D No čo už :D Hádam ho v ďalších častiach pochopím :D Teším na pokračko aj keď zrejme to zase nejaký čas potrvá :)

4 Schulli Schulli | Web | 11. října 2013 v 20:55 | Reagovat

Gerard má složitou osobnost a Frank je prostě trubka :D :D A nepotrvá :P :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama