Hotel (12)

11. října 2013 v 20:37 | Schulli |  Hotel
Ano netrvalo to tři týdny, vlastně to netrvalo ani týden! A je toho dost! :D Ano zapnula jsem své supersíly a... ale ne. :) Prostě jsem měla náladu i celkem čas psát, takže to tu je už dnes, protože si to prostě neumím šetřit. :D


Může z pusy vzniknout přátelství?


Ukázalo se, že zřejmě ano, i když přátelství zvláštní a velmi křehké. Přátelství za oponou, které jsme, ani jeden z nás nechápal. Krátké rozhovory, pár vět. Bylo to divné, ale rozuměli jsme si. Občas jsme vedli opravdové diskuze.


Nevěděl jsem jak, ale opatrně po špičkách jsem se vplížil do jeho života. Asi stačilo jednou pusou prolomit ledovou bariéru, kterou si kolem sebe vytvořil. Dozvěděl jsem se věci, o kterých jsem tušil, že možná nikdo jiný neví a byl jsem jím fascinován. Maličkosti, ale pro mě všechno připadalo jako něco velmi důležitého. Něco, jako vzácný poklad, který musím chránit, protože nějaká osobní tajnůstka Gerarda Waye byla opravdu velmi cenná.


Přestože mě občas uváděl do rozpaků, protože mi možná řekl něco, co jsem nečekal, vážil jsem si každé chvíle, co na mě mluvil. Když jsem časem ztratil stud, sám jsem mu něco mimořádně řekl. Pro něj to asi byly hlouposti, ale pro mě to byly důležité tajemství, které jsem se odvážil sdělit jenom někomu, kdo se mnou vlastnil tohle pouto. Bylo tajné, jako věci, co jsme si říkali.


Přestože bych mohl pět ódy na naše přátelství, dopředu jsem tušil, že mi to nebude stačit. Jakmile jsem s ním navázal vztah - jakkoliv divný - cítil jsem se k němu čím dál více připoutanější. Mohl jsem upřímně říci, že jsem se zamiloval do Gerarda Waye. A taky můžu otevřeně přiznat, že jsem se tím trápil.


Konečně jsem dosáhl něčeho, co mi vyhovovalo a co mě činilo šťastným, ale přesto mi to bylo málo. Chtěl jsem pokročit dál. Stále jsem myslel na tu vynucenou pusu, o které ani jednou nepadlo slovo. Jako by se to nikdy nestalo. Kdykoliv jsem si tuhle skutečnost uvědomil, přepadla mě mrzutost a trochu smutek.


A uvědomil jsem si dalších pár věcí. Třeba to, že jsem začal rozdělovat svůj dosavadní život na dvě poloviny. Na tu před Gerardem a tu po tom, co jsem ho potkal. Připadalo mi, že už nejsem tak necitelný jako předtím, že si všechno víc beru, co jsem pod jeho vlivem, a zároveň jsem si říkal, že jsem s ním ztratil svobodu. Byl to boj plusů a mínusů a mé pomalu rostoucí lásky k němu. Navíc jsem s ním musel setrvat do konce života. Bylo mi to jasné už od začátku, ovšem už mi to bylo sděleno i přímo. Nekompromisně, a se samozřejmostí podaná věta. Protože jsem se ho na to zeptal.


''Jak dlouho chceš, abych tu byl?''


''A ty bys chtěl, jít někdy pryč?'' podal tu otázku, jako by prostě bral jako samozřejmost, že tu zůstanu napořád, ani ho nenapadlo, že bych mohl někdy chtít odejít. Anebo by mi prostě ani nedal šanci.


''...ne.'' uvědomoval jsem si, že ani odejít nechci, našel jsem tu domov, přátelé, pocit chtěnosti a Gerarda. Znamenal pro mě všechno. Chtěl jsem v jeho přítomnosti setrvat, jak jen to šlo.

S mým pomaličku vzrůstajícím přátelstvím s Gerardem přicházeli nové zážitky. Chodili jsme na terasu jeho pracovny pít čaj. Donutil mě ochutnat spoustu skvělých zákusků, tedy ne že by mě nutit musel. Párkrát jsme jeli do města. On jel na schůzku a já se mohl jít projít po městě, připadal jsem si jako školák, protože mi dal kapesné a běž.


Bohužel jednou se mi moje neopatrné toulání vymstilo. Ztratil jsem se a ze všeho nejlepší bylo, že jsem nevlastnil mobil. Toho jsem se přece jenom vzdal už při prvním příjezdu do domu. Další super věcí bylo, že v Itálii populace převážně anglicky uměla jenom pár slov, a já se italštinu neučil. V domě se prakticky mluvilo jenom v angličtině, protože byl jakoby izolovaný od všech těch italských věcí kolem.


Možná by to nebylo ani tak hrozné, že jsem se jenom ztratil. Nevím ani ale, jak se mi povedlo se nechat zmlátit a následně se nechat najít jednou Gerardovou gorilou v postraní uličce, hned vedle prodejny čínských nudlí. Okradli mě. Ale v tu chvíli mi to přišlo jako banalita, vzhledem k tomu, že můj obnos nečinil více než dvanáct euro. Spíše mě trápilo to, že jsem se ztrapnil, oproti všem těm vysokým a statným chlápkům v oblecích, jsem vypadal jako neschopný a hloupý mrňous. Bál jsem se, že se mi Gerard bude v duchu smát, že jsem hlupák a jsem neopatrný.Přivezli mě zpátky domů. A odnesli do mého pokoje. Nebyl jsem tak moc nemohoucí, ale nikdo si nedal říct. Položili mě na postel v oblečení (boty mi očividně někdo sundal) a odešli. Koukal jsem do stropu a z mého studu se mi chtělo brečet. Proč zrovna já jsem takový pitomec a toulám se mimo hlavní ulice, v pochybných čtvrtích?

Přišel Gerard. A tou první věcí, co udělal, bylo to, že mě objal. Překvapilo mě to. ''Bál jsem se.'' držel mě v náručí nějakou dobu. Připadal jsem si úžasně a zároveň zuboženě.


''Omlouvám se.'' měl jsem potřebu se omluvit za svojí hloupost, za všechny pitomosti, co jsem do teď udělal.


''Omlouvám se za to, že jsem tě nechal samotného chodit po městě, byl jsem nezodpovědný, navíc nemáš mobil, musím ti ho koupit, a navíc neumíš italsky, moc se ti omlouvám.'' ještě víc mě zmáčknul. Zřejmě mi zmáčkl nějaké bolavé místo, protože mojí rukou projela nepříjemná bolest a já nechtěně upustil zasyknutí.


''Promiň!'' nemotorně se mě opatrně snažil položit na postel. Nevím proč, mohl jsem poslat kohokoliv jiného, ale začal mi sundávat přebytečné oblečení, otřel mi špinavá místa mokrým ručníkem… staral se o mě. A já mu za to byl vděčný a zároveň se strašně nenáviděl za to, že se mi jeho nevinné nijak jinak nemyšlené dotyky líbí. Snažil jsem se ovládat. Už už mi chtěl sundat i kalhoty…


''Ne.'' podíval jsem se na něj. V duchu jsem ho prosil, aby přestal.


Nechápavě se na mě podíval. ''Ale…'' na chvíli se zamračil ''…ty se stydíš?''


''Uhm jo.'' začervenal jsem se, ne proto že bych se doopravdy styděl, ale kvůli svým hříšným myšlenkám. Obzvláště k fyzické reakci mého těla na myšlenkové podněty a jeho dotyky. Nebylo to naštěstí přes kalhoty vidět, ale kdyby mě převlékal, velmi pochybuji, že by si toho nevšiml.


''No dobře, tak já se tedy otočím a ty se převlékni.'' řekl a hodil po mě pyžamové kalhoty, které jsem měl přehozené přes pelest postele. Byl jsem rád, že to pochopil a nesmál se mi.


Když se otočil, zvedl jsem se na loktech a chtěl jít do sedu, ovšem zády mi projela prudká bolest a já neudržel bolestné syknutí. Asi jsem to měl vydržet a nevydávat žádné zvuky, protože jakmile mě Gerard uslyšel, otočil se a začal nadávat. ''Tak to tedy ne, prostě ti ty kalhoty sundám, stud musí stranou.''


''Ne!'' byl jsem zoufalý. Nechtěl jsem zas něco pokazit. Gerard se na mě zamračil. Vypadal celkem naštvaně. Už jsem mu asi svým na venek dětinským chováním lezl na nervy.

''Uhm… nemůže sem přijít Danny? Tedy Worsnop?'' první člověk, co mě napadl a u kterého jsem se nemusel bát, že mi ztvrdne.

''Co?'' Gerard zrudnul. Vzteky. Nebo alespoň tak vypadal a odešel z místnosti.

Dobře, takže jsem to zase pohnojil. Bezmocně jsem ležel na posteli a čekal, co se bude dít, během chvíle jsem ale zachrápal.

''Hej kámo! Franku, ty vole vstávej!'' Danny stál u postele a neurvale mi třásl ramenem.

''Co je?''

''Myslel jsem, že sis mě nechal zavolat?'' strojeně se mi uklonil. Takže vážně to Gerard nevzal tak špatně?


''Jo. Vlastně jo.''


Danny se na mě tupě zakoukal. ''A co jsi teda chtěl?''


''Sundej mi kalhoty.''


''Teda Franku upřímně nevím, jestli to na mě není moc rychlé.'' povytáhl obočí. A udělal stydlivou pózu, jakou můžete vidět snad jenom ve filmech.


''Ty si debil, vidíš, že se nemůžu hnout, prostě mě převlíkni.'' zasmál jsem se.



''No dobře, ale nic nezkoušej jo?'' zatlemil se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Valence poison Valence poison | Web | 11. října 2013 v 22:16 | Reagovat

áááááááá!!!! TO je úplne megááááá :D :D :D Ten koniec si zabila. Som sa smiala. Akurát že Gerard nemusel tak urazene odísť, ale on asi žiarlil však? :D :D :D Bože som rada že si to sem dala už teraz. Kiež by aj ďalšia časť bola tak skoro :) :3 No je to úplne supééér :D Začína to by celkom zaujímavé :D Dúfam že Gee nebude urazený dlho :P :D teším ďalej :3 :D

2 Anett Anett | 13. října 2013 v 9:48 | Reagovat

To je tak zkurveně perfektní! Gerard žárlí, co ? :D ale bylo roztomilý, jak se o něj staral :3 a děkuju, že tu je ten díl tak rychle :-) snad tu bude tak rychle i ten další :-)
Opravdu je to naprosto úžasná povídka a opovaž se jí nedopsat! :D

3 Schulli Schulli | Web | 17. října 2013 v 17:30 | Reagovat

Moc děkuji :3 Ano Gerardek nám žárlí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama