Hotel (16)

4. listopadu 2013 v 3:18 | Schulli |  Hotel
Další díl :) (Ano na mě je to trochu brzo, ale já vám říkám, že si to neumím vůbec šetřit :D)




Proč všichni od Gerarda utekli? Vždyť pod tou maskou, co pořád nosil, to byl v podstatě milý chlap ne? Nechápal jsem to. Nenapadal mě jediný důvod, proč bych ho někdo zavrhnul, proč by se od něj chtěl někdo dostat pryč. Proč od něj někdo utíkal. Já bych to nikdy neudělal. Nikdy.


Poslední týdny jsme spolu trávili skoro čtyřiadvacet hodin denně spolu. Ve dne u něj, v noci u mě. Bohužel, Gerard Way měl dva zlozvyky. Zaprvé, nikdy nezůstal celou noc u mě, a vždy odešel, a zadruhé se stále úplně neodnaučil mi vykat. Ať už v pracovně, tak v noci v mém pokoji mu občas ujel výraz vy nebo pane Iero. V některých situacích mě to někdy vážně zarazilo. Málokdy vás líbá člověk a přitom vás oslovuje příjmením. Někdy se mi za svůj přeřek omluvil, jindy si to ani neuvědomil.


To, že mi občas vykal, jsem ani tak neřešil, ale to, že odcházel, mě mrzelo. Nevěděl jsem, proč to dělá. To mu tak vadilo se mnou zůstat celou noc? Byl to pro mě hrozný pocit, probudit se a vědět, že jsem zase sám. Opuštěný. Pokaždé už seděl v pracovně a nikdy se ani slovem nezmínil o předchozí noci. Jako by se nic nestalo, a přesto na mě každý další večer čekal.


***


Ty víš, proč od něj utekli. Chtěl po nich něco, co nechtěli splnit. Co po nich žádal? Ty to víš, víš to moc dobře. On není takový, jaký se zdá. Jsi si jistý, že ta tvář, co vidíš je ta pravá? Co když je to právě naopak?


Myslíš si vůbec, že to zvládneš, že budeš první, kdo zůstane? Každý má svojí tmavší stránku. Co myslíš, že uděláš, až jí poznáš? Co od toho všeho čekáš? Jsi jen další v pořadí. Další kdo mu dělal společnost. Jsi schopen snést pomyšlení na to, že nejsi první, že nejsi jediný? Co uděláš?


Utečeš?


***


Bylo mi špatně. Probudil jsem se uprostřed noci s náhlým nutkáním zvracet. Skopal jsem ze sebe přikrývku a vrazil do koupelny. Zaklekl jsem k záchodové míse a mezitím, co jsem vyprazdňoval obsah svého žaludku, jsem se snažil stejným způsobem zbavit i svých hrozných myšlenek. Věděl jsem, že to byl sen, ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že na tom bude možná kus pravdy. Pro jednou jsem byl rád, že Gerard odešel pryč.


Gerard se přece jenom zarazil ve chvíli, kdy se schylovalo k něčemu většímu, než k pouhé puse. Začal mi říkat, že bych utekl jako ostatní. Takže byl s ostatními ve stejné situaci, jako se mnou? Vášnivě se s nimi líbal v jejich posteli? Vyspal se s nimi?


Uvědomil jsem si, že teď už jenom brečím. Nevěřil jsem tomu, že by tohle udělal. Sám byl zoufalý z takové maličkosti, jako toho, že měl obavu, že jsou jeho obrazy hrozné a nechtěl, abych je viděl. Jsi si jistý, že ta tvář, co vidíš je ta pravá?


Zarazil jsem se. Co když mi ty obrazy nechtěl ukázat z důvodu, že bych se o to mohl začít zajímat. Co když prostě nechtěl, abych viděl ty cizí tváře? Abych viděl muže, kteří tu byli přede mnou?


Proč vlastně ty obrazy kreslil? Tímhle tím si vlastně sám na sebe shromáždil důkazy. Důkazy k čemu? K tomu, že je to sukničkář? Ne, tak to nebylo. Nemyslím si, že by byl schopný něčeho takového. Nebo byl?


Opláchl jsem si obličej a vyčistil zuby. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a ptal se sám sebe, čemu vlastně věřím. Vrátil jsem se do pokoje a po chvíli přemýšlení jsem vyšel na chodbu. Prošel jsem ke dveřím pracovny a zkusil kliku. Zamčeno. Trochu jsem se nad tím podivil, ale šel jsem dál po chodbě a zkusil dveře do ateliéru. Nechápal jsem sice logiku toho, kdo zamykal, ale tyhle dveře odemčené už byly. Potichu jsem vešel dovnitř a po slepu se snažil nahmatat vypínač, abych rozsvítil.


Když mě konečně oslepila chtěná záře, rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo tu vážně hodně obrazů. Počítal jsem kolik obličejů jsem neznal. Sedm. Sedm?! Tolik? Proboha. Kolik Gerardovi vůbec bylo? To nás vážně střídal jak ponožky. Předpokládal jsem, že si na obrazy psal datum, kdy je nakreslil. Začal jsem zkoumat ten nejbližší. Po chvíli hledání jsem opravdu datum našel. Bylo to přibližně rok zpátky.


Procházel jsem postupně všechny obrazy a postupně si dal dohromady, že rozestupy mezi časem jejich namalování jsou přibližně čtyři až šest měsíců. Kdy jsem sem vlastně přišel já? Byly to tak tři měsíce. A zatím mi ani jednou nepřišlo na mysl, že bych odtud chtěl pryč… Vlastně jednou, když jsem se zeptal Gerarda, jak dlouho chce, abych tu byl. A on se mě zeptal, jestli bych někdy pryč chtěl. Ne. Neměl jsem žádný argument. Možná pocit svobody?


Ale co je svoboda, když jste tak jako tak sami. Chtěl jsem tu být. Nenapadal mě ani jeden důvod, proč bych měl utíkat. I když mě pořád sužoval pocit toho, že nejsem jediný.


Podíval jsem se na hromadu náčrtů na stole. Na vršku jsem uviděl náčrt mě. Z prvních dní, co jsem sem přišel. Když jsem nad tím přemýšlel, tak už možná vím, co pořád Gerard dělal, když se mě ptal na různé otázky. Nic si nezapisoval. Kreslil. Musel jsem se usmát. Přestože nic nebylo ideální a pár věcí by mohlo být jinak, rozhodl jsem se. Zapomenu na to. Zapomenu, že byl někdo další. Alespoň prozatím.


Vrátil jsem se zpátky do svého pokoje. Ten náčrtek mého obličeje jsem si ukradl pro sebe a opatrně schoval do jednoho z šuplíků u postele. Doufal jsem, že si toho Gerard nevšimne.


Lehnul jsem si do postele a snažil se usnout s vědomím, že pokud se nic nestane, už nikdy na to nebudu myslet.


***


Snídaně. Přestože jsem si něco slíbil, zatím jsem se nedonutil podívat se Gerardovi do očí. Raději jsem pozoroval ostatní. Všiml jsem si, že Way mladší, zase blbě zahlíží na Jareda. Potom se musím zeptat, jestli je pořád vše v pohodě.


Znuděně jsem vidličkou dloubal do míchaných vajíček na mém talíři. Zahleděl jsem se na Dannyho profil, a pozoroval, co dělá. Naproti němu seděl Ben, který se svědomitě věnoval svému párku… Nedokázal jsem potlačit smích. Bohužel místo toho, abych všechny kolem sebe obšťastnil svým výtlemem, jsem se začal dusit vajíčkovou směsí.


Tím jsem samozřejmě upoutal pozornost všech okolo. Nakonec mě zachránil zahradník, který seděl vedle mě, pořádnou herdou do zad. Vzpomněl jsem si na ťukání zároveň s motyčkou. Přišlo mi to dávno.


Když jsem odcházel z jídelny, zastavil jsem ho. ''Děkuju za záchranu života.'' usmál jsem se na něj. Trochu podiveně se na mě podíval. Asi nečekal slova díků. Zajímalo by mě, co se o mně mezi ostatními povídá. Nepochyboval jsem, že tu kolují nějaké pomluvy. Chlapi jsou někdy mnohem větší drbny než ženské.


''Není zač. To se stane každému.'' taky se trochu usmál.


''Jinak já jsem Frank.'' podal jsem mu ruku. Měl jsem nutkání se mu představit. Vypadal sympaticky, uvolněně, měl jsem pocit, že s ním bych si mohl dost dobře pokecat.


''Já vím, o nikom jiném se tu přece nemluví. Kromě Arthura velikého. Já jsem Jepha. Jepha Howard.'' přijal nabízenou ruku.


''Arthura?'' o žádném Arthurovi jsem neslyšel. Možná šlo o nějakého dalšího chlapíka, kterého jsem ještě neznal jménem.


''Myslím Waye. To je jeho prostřední jméno.'' uchichtnul se. To jsem nevěděl. Možná bych si to, že já mám jako prostřední jméno Anthony, měl nechat pro sebe. ''No jinak já už musím jít, mám na dnešek docela dost práce. Ale rád jsem si s tebou pokecal Franku. Určitě si to musíme ještě někdy zopakovat.'' mávnul na mě a byl pryč.


Byl vážně v pohodě. S vědomím, že začínám nové přátelství, jsem rychle odešel, tam kde jsem měl už nějakou dobu být. Gerard se netvářil moc nadšeně. ''Kde jsi byl?'' podíval se na mě… přísně? Nehraj si tu na profesora Gerarde.


''Ještě dole v jídelně, chtěl jsem poděkovat za tu ránu do zad.'' asi ta věta zněla trochu divně.


''Tak dlouho?'' povytáhl trochu obočí. To jak se tvářil, mě štvalo.


''Ano tak dlouho, copak se nesmím s nikým kromě vás bavit?'' schválně jsem zdůraznil vykání. Začínal jsem být naštvaný. Nejsem jeho majetek, mám právo se bavit s ostatními. To, že bydlím o patro výš než oni, nic neznamená.


''Nejste náhodou v trochu jiné pozici než oni?'' zeptal se uštěpačně. Byl jsem vzteklý. Začal jsem zvyšovat hlas.


''Ne nejsem. Pořád bydlím v tomhle domě, jako oni. Pořád jste můj šéf, jako jejich. Jsem stejný jako oni! Už nechci být bez přátel, už nechci být sám! Už nechci být jiný! Nestačí mi tu jenom tak být!'' nevydržel jsem to a vyběhl z místnosti. Zabouchl jsem za sebou dveře a běžel do kuchyně. Chtěl jsem být pryč od Gerarda. Ne pryč od Waye. Od toho majetnického Waye. Chtěl jsem si pořádně pokecat s někým, kdo mě bral takového, jaký jsem a ne jako majetek.


Byl jsem zvyklý být sám, ale už toho mám prostě dost. Copak je špatné chtít přátele? Danny, Jared, Ben a teď už i Jepha. Chtěl jsem se s nimi svobodně bavit a ne kolem nich jenom chodit a chovat se k nim jako k cizím.


Gerard by si měl uvědomit jednu zásadní věc.


Nejsem ničí majetek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anett Anett | 5. listopadu 2013 v 18:00 | Reagovat

To by mě zajímalo, co teď Gerard udělá :D A hrozně mě štve, že nevim, co je vlastně zač! :D Určitě hodnej, viď ? :D
Bezvadný pokráčko, jako vždycky :-)

2 Valence poison Valence poison | Web | 5. listopadu 2013 v 20:03 | Reagovat

Presne tak Frankie! Len mu to povedz! :D Nech sa konečne začne chovať slušne! :D :D :D Ale Gerardo žiarli však? Sa bojí aby mu Frankieho dakto neprebral keď tam má tak veľa sexi chlapov :D :D :D Teším ďalej :) Som zvedavá čo z toho Gerarduša nakoniec bude :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama