Hotel (22)

26. listopadu 2013 v 0:51 | Schulli |  Hotel
Týdenní pauza. :) Děkuju za komentáře a prosím o další. :) Doufám, že se bude líbit. :)



To štěstí, co jsem zatím kdy pocítil, nebylo nic oproti tomu, co dokázala dvě malá slova. Nechápal jsem, že to někdo může brát, jako samozřejmost. Jak si někdo nedokáže uvědomit sílu těch slov. Chtěl jsem to slyšet znovu. Abych věděl, že to je pravda.


''Řekneš to prosím ještě jednou?'' Cítil jsem se nejistě. Doufám, že to nepochopí špatně.


''Miluju tě.'' zartikuloval. Bylo to krásné. Chvíli to trvalo, než jsem to vyslovil.


''Miluju tě.'' najednou jsem si připadal uvolněně. Nic mě netrápilo.



Dokázal jsem mu vyznat svojí lásku. A on jí vyznal mě. A všechno bylo tak dokonalé. Bylo dokonalé to, že všechno, co cítíte, dokážete vyjádřit tak krátkou frází. A přece je těžké ji vyslovit. Říct to jen tak dokáže každý, ale myslet to upřímně... to už je něco jiného.



A já mohl bezelstně říct, že jsem to upřímně myslel. Miloval jsem Gerarda Waye každičkým kouskem svého těla i duše a nehodlal jsem se ho nikdy vzdát. Vím, že to není ideální, ale doufal jsem, že se tak někdy stane.


Mezitím, co jsem přemýšlel, mě chytl za ruku a hladil mě po jejím hřbetu. Přejížděl prstem z hřbetu pomalu po každém kloubu, až došel na konec prstu, vrátil se a začal na novo u jiného. Dělal to s něhou a... láskou. Popadla mě touha ho pevně obejmout. Tak jsem to udělal. Věděl jsem, že smím.


Přitiskl jsem si ho na hruď a hladil ho po hlavě. Znamenal pro mě strašně moc a v jednu náhodnou vteřinu to na mě všechno dolehlo. Musel se ujistit, že je to pravda, protože jsem se bál tvrdého nárazu reality, který jakoby neustále klepal na dveře. Paranoia.


Asi je pro mě těžké uvěřit, že je všechno tak moc dokonalé a perfektní. Bezchybné. Žil jsem si svůj sen.


***


Celý ten den jsme proleželi v posteli. Jenom jsme si povídali. Drželi se za ruce a čechrali si vlasy. Musel jsem se pořád tvářit jako blbec. Nemohl jsem se přestat usmívat. Prostě to nešlo. Dostával jsem křeče do tváří a stejně to nechtělo přestat. U oběda jsem přitahoval pozornost všech okolo.


Měl jsem pocit, že se na mě všichni koukají. Chtěl jsem se tvářit normálně, snažil jsem se o to. Asi marně. Na rozdíl od Gerarda, který se tvářil jakoby nic, já jsem prostě měl nutkání se smát. To je přece normální, když je člověk šťastný ne? Každopádně jsem se modlil, aby už oběd skončil a mě si zase nikdo nevšímal.


Chtěl jsem zase s Gerardem ležet v posteli a povídat si. Nebo jenom být s ním. Sám.



Po půl hodině mlaskání, cinkání příborů a sklenic, se konečně ozval vrzot odsouvajících se židlí. Následoval jsem středobod svých myšlenek zpátky do místnosti s měkkou postelí. Tentokráte mě na ní jemně strčil, abych přepadl dozadu. Nečekaně mi vrazil pusu. Jenom malinkou. A potom si zase lehl vedle mě.


''Budeš mi prosím vyprávět?'' Chtěl jsem o něm zjistit víc, protože v podstatě o něm nevím skoro nic.



Nevím, jak vyrůstal, kolik mu je let, bez Jephy bych ani nevěděl jaké má prostřední jméno. Vím jenom, že se jmenuji Gerard Arthur Way, původně je z Itálie, je ''něco jako'' podnikatel, má rád černou barvu a nemá rád zelenou, má rád křečky. A pár dalších věcí.


''A co bys rád slyšel?''


''Vyprávěj mi o sobě.'' Už jsem si myslel, že mi řekne, že ne. Ale jenom položil další otázku.


''A kde mám začít?'' Je pravda, že je těžké začít jen tak o sobě vyprávět a nemít čeho se chytit, žádná kritéria.


''Úplně od začátku.''


''Dobře, tak jednoho dne, přesně 9. dubna roku 1977 se narodil chlapeček jedné krásné drobné brunetce a jednomu velmi vysokému muži, který musel nosit brýle. Pojmenovali ho Gerard, ale říkali mu Gee. Všichni spolu žili spokojeně v jednom malém domku uprostřed Itálie. O tři roky později se mu narodil bráška Mikey. S Mikeym vycházel Gee velmi dobře. Pořád si spolu hráli a trávili spolu hodně času. Byly to nejlepší kamarádi. Spolu s nimi si hrálo i pár ostatních kluků z okolí. Měli se fajn.'' na chvíli se Gerard odmlčel.



Ten příběh se mi na něj neseděl, jako by vyprávěl o někom úplně jiném. Pokračoval dál.


''Jednoho dne se ale stala nehoda. Najednou už všechno nebylo tak krásné, jako dřív. Gee a Mikey už svoje rodiče nikdy neviděli. Místo toho je oba dva poslali daleko k příbuzným, o kterých ani nevěděli, že je mají. Ukázalo se, že jsou to asi jejich teta a strýček. Vypadali, že budou hodní a možná opravdu byli, ale některé věci dělali špatně. Ze začátku, ale oba kluci dostávali krásné a drahé hračky, jedli výborná jídla a měli se tak jako nikdy předtím. Teta a strýc byly totiž velmi bohatí a bydleli v překrásném sídle. Potom se ale některé věci začali měnit.''


Přitáhl jsem si Gerarda k sobě. Nelíbilo se mi, kam ten příběh směřoval. Na druhou stranu jsem začínal chápat. Už jsem věděl, že vážně mluví pravdu. To, co Gerard prožil na začátku jeho příběhu, muselo být strašné. Taky nemám rodiče. Nikdy jsem je neměl. Nevím, co je vlastně horší. Vědět, že nikoho nemáte, že jste úplně sami, že vás nikdo nechce anebo někoho ztratit, někoho koho jste milovali? Po chvíli ticha znovu začal vyprávět.


''Ti, co byli ze začátku tolik hodní a štědří, udělali jednu hroznou věc. Gerarda a Mikeyho od sebe odtrhli. Udělali to kvůli tomu, že Gerarda považovali za budoucího dědice jejich veškerého majetku. A také dědice jejich příjmení. Proto se musel chovat úplně jinak než dosud. Musel zahodit hračky a místo toho se učit. Zatímco jeho mladší bratr si venku směl hrát, on musel celý den studovat. A nikdy se neučil dost. Musel se učit více a lépe. Musel chápat všechno. Nesměl se ničím nechat rozptýlit, musel se dokonale soustředit. Byly tu pravidla a ty se musela dodržovat.''


Když jsem se podíval Gerardovi do obličeje, měl dokonale nečitelný výraz. Jakoby v tu chvíli nic necítil. Věděl jsem, že ano, ale nebudu ho nutit ty emoce vytahovat na povrch. Byla to jeho volba a já byl vděčný, že je mi ochotný to všechno vyprávět. Byl to důkaz jeho důvěry.


''Gerard byl poslán na internátní soukromou školu. Vracel se jenom na prázdniny. V té škole ho učili všemu možnému. Etice, ekonomii, filozofii, literatuře, ale i jízdě na koni, golfu a hře na housle. Spousta věcí mu nešla a on byl čím dál tím více zklamaný sám ze sebe, protože byl tak neschopný. Byl tam čím dál tím více nešťastný.
Neměl žádné přátele, protože ostatní ho mezi sebe nikdy nevzali. Byla to škola plná snobů, bohatých namyšlených dětí, co žili v luxusu a brali ho jako samozřejmost. Navíc neměl vůbec spojení s domovem, jestli se to tak dá nazvat. Každý měsíc, jeden dopis.''


Byl jsem napjatý, jak se to všechno odehrálo dál. Věděl, jak to skončí, ale na druhou stranu jsem chtěl vědět, jak se to stalo. Nechápal jsem to, proč se Gerard nebaví s Mikeym, a proč ho zaměstnává jako sluhu. Nebo to, kde je ten jeho strýc a teta.


''Když Gee ukončil vysokou školu, vracel se zpátky přes půlku Itálie do toho obrovského domu. Věděl, že ho tam nečeká Mikey, ale jenom oni. Mikey byl také poslán do internátní školy, ale do té, kterou si sám vybral. Už zbývalo jenom pár minut do jeho příjezdu. U domu ho ale nikdo neuvítal, protože zrovna ten den se stala další tragéfie. Dům vyhořel. A spolu s ním shořel i jeho strýc a teta.''


Přestal mluvit. Objal jsem ho. Bylo mi ho strašně moc líto. Přece není fér, aby jeden člověk zažil tolik hnusných věcí ne?


''Povíš mi i zbytek toho příběhu?'' zeptal jsem se opatrně. Přikývl.


''V ten den nastal v Gerardově další zvrat. Zdědil obrovské jmění, firmu a to tolik opatrované jméno. Way. Musel nechat opravit dům, ale protože to trvalo mnoho let, přestěhoval se zatím do domu ve Švýcarsku. Mikeymu koupil byt a přenechal mu jeden z účtů, co zdědil. Ti dva už se neznali tak jako dřív a už se ani neměli tak rádi. Gerard cestoval. Hodně. Staral se o firmu. A mezitím vším se opravil, jak dům, tak i zadupané zájmy. Kreslil, zpíval, cestoval. Během cestování potkával nové lidi, a pár si jich vzal pod svá křídla, aby pro něj pracovali. Jedna z hodně chyb Gerarda Waye byla ta, že měl velká očekávání. Hodně podmínek a požadavků. Spousta lidí od něj utekla. Někteří odešli, jiní přišli.''


Věděl jsem, že se blíží konec vyprávění. Tušil jsem, že některé věci ve svém vyprávění záměrně vynechal, ale nevyčítal jsem mu to. Nemám právo po něm chtít více.


''Po pár letech, letěl jednou Gerard do USA. Dostal se do jednoho speciálního hotelu, aby tam bydlel na pár týdnů. V tom hotelu se událo pár věcí, které Gerard nechápal. Nakonec se dozvěděl o jednom malém muži, který lezl do věcí, do kterých neměl. Gerard si s ním popovídal a zjistil, že je to mimořádný člověk. Nutno říci, že měl štěstí, že se Gerardovi zalíbil. Proto si taky Gerard vzal toho muže k sobě domů, aby pro něj pracoval. Stalo se pár věcí, za které by ostatní měli mnohem větší problém, ale tomuhle chlapíkovi, prostě Gee ublížit nedokázal. Miloval ho.''


Otočil ke mně pohled a po celé té době, co vyprávěl se prvně usmál.


''A to je konec příběhu.''



Zatím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Valence poison Valence poison | Web | 26. listopadu 2013 v 17:12 | Reagovat

Jéééé :) Sa mi páči že to rozprával fakt ako dajakú rozprávočku :3 Konečne o ňom dačo vieme :D Teším sa ďalej :3 :)

2 Anett Anett | 27. listopadu 2013 v 17:41 | Reagovat

To bylo hrozně cute, jak spolu leželi :-) A konečně o Geem víme i něco víc :D Je to úžasný :-) Hrozně se těším na další díl! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama