Hotel (29)

2. září 2015 v 22:13 | Schulli |  Hotel
Tak tu je další díl, děkuji za komentáře k návratu. Moc mě to potěšilo. :) Tenhle díl je trochu slabší, ale musela jsem se překlenout do další části. Tak to prosím omluvte. :)






Nakonec jsem noc opravdu strávil sám. Nic jiného jsem ani nečekal. Ráno jsem si odbyl ranní rutinu a sešel dolů na snídani. Už jsem se nedivil tomu, že pár lidí chybí, a že pár lidí neznám.


Dneska se v jídelně neobjevil ani Jepha. Asi je vyčerpaný ze včerejší návštěvy… Sakra Franku nad čím přemýšlíš?! I kdyby tam měl návštěvu za účelem sexu, tak by mi to mohlo být jedno. Nejsme pár, nechodíme spolu, stalo se to jen jednou a ještě ke všemu jsme se dohodli na tom, že je to uzavřená kapitola. A já se chovám jak nějaká pitomá žárlivka. Nehledě na to mám snad Gerarda ne?


Nebudu nic hrotit a budu se chovat jako obyčejně. Tak zní plán dne.


Po snídani jsem s Wayem vyšel do jeho pracovny. Zase je tu to rozlišování Gerarda a Waye. Nemůžu si pomoct.


''Můžu se zeptat, proč odešli?'' Přišel jsem blíž k jeho stolu.


''Rád bych ti to řekl, ale nevím.'' Snažil jsem se ovládnout vztek, když mi tohle řekl. Jasně, že to ví. Ví všechno, co se v tomhle domě stane, ale teď mi bude lhát.


''Jasně, že to nevíš. Vždycky nevíš jenom to, co se ti nehodí do krámu. Jak ti tohle mám věřit? Vždyť ty jsi tu šéf, jak nemůžeš vědět takovouhle základní věc?! Kdybys mi alespoň nelhal!'' konec věty jsem na něj skoro zakřičel.


Nasadil kamenný výraz a dlouho se na mě beze slova koukal. Asi nevěděl, co mi na to říct. Ani jsem se mu nedivil, protože i on věděl, že mám pravdu. Copak si myslel, že mě oblbne? Možná nejsem nejchytřejší na světě, ale ještě dokážu normálně uvažovat.


''Já ti ale nelžu.''


''No jasně že ne, proč by taky ano?! Kdo by se Velkému Wayovi obtěžoval něco říct?! Ten přece nemusí vědět, co se všechno děje v jeho domě. Ten ať se stará o obchody a nechá ostatní, ať si dělají, co chtějí že?!'' Netušil jsem, kde se to ve mně všechno bere. Chtěl jsem se dneska přece chovat v klidu a místo toho tady křičím.


Gerard, nebo spíš Way už toho měl taky dost. Viděl jsem, jak mu zrudly tváře vzteky. Nepamatuju se, že bych ho viděl takhle nepříčetného. Šel z něj respekt, ale já jako bych neměl pud sebezáchovy, slova ze mě padaly jedno za druhým.


''Mlčte! Myslíte si, že víte všechno a že všemu rozumíte, ale vy nevíte nic. Vůbec nic. A teď vypadněte, nechci vás ani vidět.''


''No jasně. Vždycky když nevíš co říct, tak mně začneš poroučet. Protože když někomu řekneš, ať zmlkne, tak to udělá, protože z tebe má strach. Ale já se tě nebojím, Gerarde a mlčet nebudu! Možná jsem stále tvůj zaměstnanec, ale taky se považuju za tvého přítele a rovnocenného člověka! Jenže vy si asi myslíte něco jiného, že pane?!''


Tohle jsem přehnal, poznal jsem to na jeho výrazu. To co jsem řekl jako poslední, bylo hodně přes čáru. Pak Gerard udělal něco, co bych od něj v životě nečekal. Vstal, došel ke mně a vrazil mi facku.


''Vypadni. Okamžitě.'' To, že to řekl v klidu, mě děsilo mnohem víc, než kdyby to na mě zakřičel. Okamžitě jsem se sebral a pomalu vyběhl z pracovny, a co nejrychleji došel do svého pokoje. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl, protože jsem měl slzy na krajíčku.


Sednul jsem si na postel a neměl jsem tušení, co mám dělat. Proč to udělal? Ano byl naštvaný, ale takhle se přestat ovládat? Nemohl jsem posoudit, jestli to udělal právem nebo ne.


Cítil jsem se jako by mi někdo vrazil nůž přímo do srdce a pořádně s ním otočil. Zachoval jsem se dost uboze, nejen, že mě nenapadlo mu tu ránu nějak oplatit, ale dokonce sedím v pokoji a brečím. Připadal jsem si jak seřvané dítě.


Proč se sakra nemůžu vzchopit a chovat se jako dospělý muž a ne jako nevychovaný spratek. Nedokážu ovládat svoje výbuchy vzteku a lítosti, utíkám před problémy… Myslel jsem, že jsem se za tu dobu, co jsem tady změnil. Doteď jsem ale stejný ufňukánek, jako když jsem v tomhle pokoji seděl poprvé.


***


Takhle jsem na té posteli proseděl pár hodin. Když už jsem se dostatečně politoval a vybrečel se na dalších padesát let dopředu, vykoupal jsem se. Dám se dohromady a budu se chovat jako chlap.


A potom… No potom jsem zase pěkně dlouho stál před dveřmi Gerardovi pracovny. Musel jsem se pořádně nadechnout, zaklepat a překonat chuť utéct. Ozvala se výzva ke vstupu a já jsem nervózně otevřel dveře. Chvíli jsem postával na prahu a dodával si odvahu.


''Omlouvám se.'' podíval jsem se na Gerarda, hned jak jsem zavřel dveře. Nemělo cenu něco oddalovat. Chvíli se na mě koukal a neodpovídal a nakonec přikývl. Byl jsem rád i za to malé znamení, že moji omluvu přijímá.


Sedl jsem si do křesla a snažil jsem se vypadat přirozeně. Nudil jsem se, ale pořád to bylo lepší, než sám sedět v pokoji a brečet. Koukal jsem z okna, jestli náhodou nezahlédnu Jephu, ale nikde jsem ho neviděl. Asi pracuje na druhé straně zahrady.


''Já se taky omlouvám… ty víš za co.'' promluvil na mě Gerard. Taky jsem na to jenom přikývl. Nebylo to nejlepší usmíření ze všech, ale stačilo to.



***


Uplynulo pár dní a všechno se vrátilo do starých kolejí. Tedy téměř všechno… Gerard se ani jednu noc neukázal a mně to začalo vadit. Cítil jsem se sám.


Nevyrovnal jsem se s odchodem Dannyho a Bena, ale neměl jsem tušení, co bych mohl udělat. Rozhodně jsem věděl, že o tom nemám začínat před Gerardem. Jediný kdo mě napadal, byl Jepha, ale ten jakoby se mi vyhýbal. S ním jsem od našeho posledního rozhovoru nebyl ani jednou v kontaktu a ani to nevypadalo, že by se on o nějaký snažil. Chtěl jsem společnost, začínala mě žrát samota.


A nuda. Každý den jsem jenom jedl, byl u Gerarda v pracovně a spal. Během dne jsem prohodil pouze pár slov, ubíjelo mě to.


Večer když jsem ležel v posteli, rozhodl jsem, že se půjdu projít po zahradě. Buď narazím na Jephu nebo se alespoň nadýchám čerstvého vzduchu. Nevěděl jsem, co si vzít na sebe, protože můj šatník obsahoval v podstatě výhradně formální oblečení. Konečně jsem přece jen vyhrabal kabát, o kterém jsem ani nevěděl, že ho ve skříni mám.


Už bylo celkem šero, když jsem vycházel ven z domu, nevím, proč mě nenapadlo jít ven už dřív. Stále jsem byl v prostoru domu, a ať už byl jakkoliv velký, nemohl nahradit venkovní přírodu. Procházel jsem se po štěrkových cestičkách mezi už celkem vysokými stromky. Zahrady byly tak prostorné, že bych neměl problém zabloudit.


Na konci jedné cesty byla lavička a na ní seděl muž. Musel jsem přijít blíž, abych rozeznal jeho tvář. Byl to Jared. Měl zavřené oči.


''Ahoj.'' oslovil jsem ho. Nechtěl jsem ho vyděsit, ale i tak sebou škubnul.


''Uhm ahoj… asi jsem usnul.'' trochu se zasmál.


''Promiň, nechtěl jsem tě polekat, ani probudit.''


''No spíš jsem ti vděčný, nechtěl bych se tu probrat sám ve tmě, uprostřed noci. Četl jsem si tu a najednou… no vidíš sám.'' znovu se zasmál. Měl mnohem lepší náladu než obvykle.


''Můžu si přisednout?''


''Jasně. Chceš si popovídat? Vypadáš, že tě něco trápí.'' kouknul se na mě vědoucím pohledem. Přikývl jsem.


''Od té doby, co jsem přijel zpátky, mi připadá, že je všechno špatně. Danny a Ben jsou pryč a vypadá to, že nikdo nic neví… nebo se mýlím?'' pohlédl jsem na Jareda s otázkou v očích.


''Musím tě zklamat, protože ani já vlastně nic nevím. Jediné, co ti můžu říct je to, že odešli dobrovolně… nikdo je nenutil. Prostě si sbalili kufry a byli pryč. Nikomu nic neřekli. Prostě jsme najednou všichni hrozně dlouho čekali na snídani a ta prostě nepřišla.''


''Ale proč? Je to tak divné… ale jsem rád, že jsi mi řekl alespoň to málo, co víš.'' Začal jsem se cítit špatně vůči Gerardovi, který mi celou dobu říkal pravdu. ''A co ty? Všechno v pohodě?'' zeptal jsem se ho, abych změnil téma.


''Ano, musím říct, že od tvého zásahu se o nic nepokusil… a ostatní no…'' trochu zčervenal a větu nedořekl. Vzpomněl jsem si na naše ranní setkání, když jsme se oba kradli z cizích pokojů.


Dopadlo to tak, že jsem se Jaredovi svěřil snad se vším, co jsem měl na srdci. Seděli jsme na lavičce asi tři hodiny a vrátili jsme se do domu, až když začala být pořádná zima. Probral jsem s ním Jephu i Gerarda, všechno. Věděl jsem, že on nikomu nic neřekne. Poradil mi i pár věcí, jak všechno urovnat.


Rozloučil jsem se s ním u vchodových dveří a zamířil jsem do pokoje. Tam na mě čekalo překvapení, v posteli ležel Gerard.


Věci už nevypadaly tak černě jako před pár dny.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama