Hotel (32)

20. prosince 2017 v 19:54 | Schulli |  Hotel
Poslední kapitola je tady. Nemůžu uvěřit, že jsem Hotel začala psát před téměř 5 lety. A taky nemůžu uvěřit tomu, že jsem to za tu dobu nevzdala. A že i přes moje šílené pauzy se na tady stále objeví pár návštěvníků.

Na úvod minulé kapitoly jsem psala, že plánuji ještě 5 kapitol. Trochu jsem konec Hotelu upravila a vyškrtla části, které byly úplně zbytečné a ani se mi do příběhu už nehodili. Nakonec vám tu předkládám jednu poslední úplnou kapitolu a během pár dní přidám i Epilog. Stejně jako Frank nevím, jestli to není moc velká utopie, ale doufám, že si někdo konec Hotelu přečte a možná zanechá i komentář. Pokud se tu opravdu někdo objeví, přeji příjemné čtení. ♥




Když jsem šel do postele, myslel jsem si, že není možné abych usnul. Nakonec se mi to ale nějak podařit muselo. Probral jsem se až když mi někdo ráno zaťukal na dveře. Byl to Myles.


''Sbal si věci, stěhuješ se do přízemí.'' Stručné ale výstižné sdělení. Sice jsem v tu chvíli moc nechápal, co se děje, ale řekl jsem si, že na přemýšlení budu mít čas později. Blbý rozespalý Frank. Až potom, co jsem si všechno sbalil a už se cpal z pokoje mi to začalo docházet.


''Kde je Way?'' Nechtěl jsem se hloupě ptát, proč se stěhuju do přízemí. Navíc mi to tak nějak bylo jasné. Nechce mě tu. Už nejsem hoden toho, bydlet s ním v jednom patře. Zradil jsem ho.


''Odjel na pracovní cestu.'' Myles. Vždycky krátké a stručné odpovědi. S ním si asi moc nepokecám, budu muset potom najít Jephu nebo Jareda. Ty budou vědět víc.


"Aha." Ne že bych se bál plýtvat slovy, ale prostě jsem neměl co říct.


Když jsem táhnul všechny své věci po schodech dolů, upřímně jsem se cítil trapně. Veřejné ponížení. Ne že by v hale stáli všichni, kdo v domě bydlí a ukazovali si na mě prstem, ale mně stačilo potkat tam druhého Waye, jak se posměšně ušklíbá nad tím, jak se peru s těžkým obřím kufrem. Nejradši bych drahému Michaelovi ten kufr mrsknul do jeho šklebícího se obličeje. Kdybych na to měl sílu.


Myles mě doprovodil do mého nového pokoje, který byl na konci té chodby, kde měli své pokoje i všichni ostatní. Byl o poznání menší a méně honosný, ale to mi spíš vyhovovalo, než aby mě to trápilo. Konečně jsem na stejné úrovni jako ostatní. Na jednu stranu jsem dosáhl toho, co jsem chtěl od začátku. Na druhou stranu jsem momentálně nechtěl být pro Gerarda jen další z personálu. Chtěl jsem pro něj být výjimečný. Bohužel jsem to posral. A neskutečně.



Ani se mi nechtělo si vybalovat věci. Nechtělo se mi dělat vůbec nic. Lehnul jsem si na postel a zíral do stropu. Každý si určitě prošel tím strašlivým dumáním nad tím, kéž bych tehdy ... doplňte si sami. A tohle bylo asi to jediné, co se mi honilo v hlavě. Kéž bych to tehdy neudělal. Kdybych se nevyspal s Jephou, nemusel bych teď být na milost a nemilost. Nejhorší je, že vím, že je to jen moje chyba. Nemám nikoho, na koho bych to mohl hodit, a tak teď můžu nadávat jen sám sobě. Jepha je v tom nevinně, protože ten do toho šel bez závazků a k ničemu mě nenutil. A Gerard za to tuplem nemůže. Takže kdo zbývá? No jasně já.


Po minutách a možná i hodinách nadávání si jsem konečně vstal a začal se hrabat v kufru. Měl jsem nutkání ten sterilní pokoj nějak zvelebit. Nechtěl jsem v podvědomí propadat naději, že tu nebudu dlouho, než se vrátím zase do patra. Tahal jsem z kufru oblečení, které jsem ráno ve spěchu nacpal dovnitř. Většina z toho byly moje obleky, které jsem nosil od doby, co jsem sem přišel. Pak jsem narazil i na moje hudební mikiny z doby před Gerardem... Tak takhle já teď dělím svojí historii. Před a po Gerardovi. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo nahradí Krista.


Z nostalgie jsem si těch pár obnošených kousků oblečení prohlížel. Black Flag. Amon Amarth. Smashing Pumpkins. Red Hot Chilli Peppers... počkat... tohle není moje mikina. Kde se tady vzala? Prohledal jsem kapsy a našel jediný malý papírek s krátkým vzkazem.


Až budeš chtít odejít, zavolej na tohle číslo. B.


Ben. Ten vzkaz mi přišel jako znamení. Uvědomil jsem si ještě jednu cestu kudy se teď můžu odebrat. Můžu tohle všechno hodit za hlavu a už se nikdy nevrátit. Vrátit se do reality. Zpátky do Států nebo možná i někam jinam. Danny kdysi mluvil o tom, že je žil v Anglii.


V hlavě se mi začala rýsovat vidina domova. To, že se pro jednou mám ke komu vrátit. Pak jsem si vzpomněl na Gerarda. Jak jsem mu tehdy slíbil, že neuteču. Že nebudu jako ostatní. Nejsem jako ostatní. Jsem pravděpodobně v mnoha ohledech ještě daleko horší než ostatní. Ale tím, kvůli tomu že mě Gerard odmítnul, ačkoliv oprávněně, jsem nabyl pocitu, že mám právo odejít.


Nemůžu si ale dovolit dělat ukvapené závěry. Počkám, až se vrátí z cest. Všechno se může ještě změnit a já se nechci užírat po zbytek života nejistotou.

***


Uběhlo několik týdnů. Konečně přišla zpráva, že se Gerard vrací domů. Myles rozdával rozkazy na všechny strany. Všude se uklízelo a připravovalo na návrat našeho krále. Jako by byl pryč rok, a ne jen pár týdnů.


Já se taky připravoval na jeho návrat. Psychicky. Byl jsem zvědavý, co se bude dít. Jestli si spolu promluvíme a všechno bude jako dřív anebo jestli je to jen hloupá utopie. Podle toho se rozhodnu, jestli zůstanu nebo odejdu.


Počítal jsem s tím, že jakmile Gerard přijede budu mít ještě pár týdnů, než se opravdu odhodlám k definitivnímu rozhodnutí. Bohužel rozhodnutí přišlo mnohem dřív. Way totiž nepřijel sám.


Nový Gerardův komorník. I když jsem jeho jméno slyšel během prvního dne několikrát, prostě jsem si ho nezapamatoval. Nechtěl jsem si ho pamatovat. Byl jsem jednoduše v šoku. Snažil jsem se to na sobě nenechat znát, protože jsem měl pocit, že všichni ostatní zkoumají moji reakci. Stejně tak jsem se snažil neprojevovat nepřátelství vůči novému přírůstku do naší divné rodinky. On nic nevěděl. A nemohl za to.


Ještě několik dní jsem se dával dohromady, stejně tak jako plán na odchod. I když mi to spíš připadalo jako útěk. Chtěl jsem odejít v noci a co nejdřív. Neplánoval jsem žádný velkolepý odchod. Jediný, s kým jsem o tom mluvil byl Jared. Nikomu jinému jsem nevěřil. Zašel jsem za ním do knihovny s úmyslem se s ním nenápadně rozloučit, ale nakonec jsem mu to všechno vyklopil.


Nevypadal nadšeně, ale pochopil to. Dokonce mi půjčil nebo spíš daroval nějaké peníze. To jsem opravdu ocenil, protože jsem byl víceméně na mizině. A peníze jsou potřeba vždycky. Navíc mi dal slovník italských frází, protože jinak bych se možná vůbec nedomluvil. Hodně mě mrzelo, že Jareda pravděpodobně už nikdy neuvidím. Stejně jako Gerarda.


Gerard. Pořád jsem na něj myslel. I když on na mě asi moc ne. Potom, co jsem se z horního patra přesunul do přízemí jsme se vůbec nepotkávali. A možná to tak bylo lepší. Sejde z očí, sejde z mysli. Možná.

***


Můj poslední den v domě jsem strávil jako na jehlách. Cítil jsem se jako zločinec. Čekal jsem až mě někdo obviní z útěku. Taková blbost. Nikdo kromě Jareda nic nevěděl. A ani ten nevěděl přesný den kdy odejdu.


Přišel večer a moje poslední večeře v tomhle domě. I když jsem zrovna dvakrát chuť k jídlu neměl, ale řekl jsem si, že se budu snažit se nacpat co nejvíc. Bůhví, jestli se ze mě hned za branami tohohle království nestane bezdomovec. Trochu mě vykolejilo to, že se k večeři dostavil i Way. Poslední dobou si nechával jídlo nosit k sobě. Odmítal jsem se mu podívat do tváře. Ze strachu, že by poznal, na co se chystám a taky ze strachu, že bych ze svého plánu mohl vycouvat. Nakonec jsem se ale stejně podíval. Zrovna zvedl oči od talíře a viděl, že na něj zírám. Koukali jsme si z očí do očí a mně to připadalo jako věčnost. Nakonec se odvrátil a začal se bavit s novým komorníkem.


Totální odmítnutí. Definitivní rozhodnutí.

***


Je nad ránem. Několik hodin po večeři, pár hodin před snídaní. A já opouštím svůj dosavadní domov, jednu svoji kapitolu života, abych začal novou.


Po Gerardovi, bez Gerarda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama